Jezdil sem tam tramvají pětsetdvacítkou, kolem jezera Ontária, ze středu města do městyse zvaného po indiánsku Mississauga. Práce to nebyla vůbec špatná. Pocvičil sem se v angličtině – hlavně číslovky, pozdravy, a větu „how do you like it?“. Taky sem se dozvěděl něco o stravovacích návycích domorodců. No a v neposlední řadě sem si po šichtě moh udělat dvojitýho burgra podle svýho gusta. Všeho hodně a dvě koly k tomu. Tohle všechno bylo děsně príma. Jídlo, spousta lidí, i těch pár dolarů co sem za čarování s grilovací plácačkou dostal. Ale nejlepší na tom všem byla cesta tramvají.
Každej den sem se těšil hlavně na „MÝHO“ řidiče. Jezdíval tou tramvají tenkrát černoch. Byl obrovskej jako všechno kolem. Měl na hlavě beranici, slušivou hnědou uniformu která mu šla k pleti, a tlustý pysky zahnutý do U. Úsměv nikdy neodkládal, stejně jako beranici. Vždycky když sem mu při nastupování odevzdával lístek za DVA dolary, tak se na mě zazubil, zahulákal pozdrav a přidal pár slov navrch.. Stejně sem mu nerozuměl, ale jak sem vždycky usilovně přemejšlel co mu mám odpovědět, nějak sem při tom přemejšlení zapoměl na tu děsnou pálku co sem právě vysolil. A bylo mi hned líp. Teď se dostávám k tomu jak to v takový torontský tramvaji vypadá. Tahle ranní tramvaj, to bylo něco jako klub. Cestující nastupovali s novinama v jedný, a kelímkem kafe v druhý ruce. Ty líp oblečený třímali hrdě kafe od Tima Hortona a vágusové jako já srkali z červenejch kelímků od Coffee Time. Všichni si posedali a podle nátury buď listovali novinama nebo zapřádali hovory se sousedem. Toho sem se trochu bál, tak sem se držel stranou a pozoroval cvrkot. Nálada byla pokaždý výborná. Lidi se na sebe culili, snad kvůli tomu kafi, ale nejspíš hlavně kvůli tomu rozesmátýmu černýmu budhovi u řízení. Každou chvíli hlásil něco do mikrofónu a všeobecný veselí ještě trochu přiživil.
No a jednou předved kousek kvůli kterýmu vlastně tohle všechno píšu. Svištíme si to takhle mezi stanicema, když tu se ze sedadla zvednou dva důchodci a začnou kvílet unisono třeslavým hlasem: „Ježiš marjá, dyť my sme přejeli!! Já nemůžu na nohy a jak já se teď dostanu domu?. Já tak daleko nedojdu. Okamžitě zastavte!!“ (překlad je jen orientační, dyk už sem vám řikal že sem tenkrát nerozuměl ani slovo). Představil sem si ihned v duchu co by následovalo u nás doma. Vidíte to taky živě před očima? Asi jo. V nejlepším případě by se z tramvajácký kukaně ozvalo – „nejsem taxik pani, počkejte si na příští zastávku“. Horší případy nebudu popisovat, měl by z toho přecijenom vyjít lehce poetický příběh s humanistickým poselstvím. No a co udělal náš černoch v beranici? Řek: „Ale jistě milá paní, já bych vám i couvnul, ale je to moc nebezpečný“. Pak stopnul tramvaj, otevřel přední dveře a zastavil provoz na čtyřproudý dálnici vedoucí podél tratě. K mýmu úžasu lidi v autech bezevšeho šlápli na brzdu, vytáhli buhví odkud svoje kelímky s kafem, a sledovali co se jako bude dít. Náš řidič mezitím došel k těm dvěma starouškům, vzal každýho podpaží a pomaloučku a opatrně je převáděl přes silnici na chodník. Silnice je hodně široká. A tak celej ten proces trval hezkejch pár minut. Na dálnici se mezitím vytvořila kolona táhnoucí se do nedohledna. A lidi v autech klidně seděli, smáli se, a měli radost že tam nestojej kvůli nějaký bouračce, ale že dělají dobrej skutek. No a pak se náš řidič se starouškama rozloučil, vrátil se do tramvaje, lidi v tramvaji zatleskali, auta zatroubily a daly se do pohybu, náš tramvaják zacinkal na zvonek, a jeli sme dál.
Já sem neznaboh, ani ten otčenáš bych nedal dohromady, ale v tý chvíli sem si říkal: „Haleluja, tak tohle město bych chtěl poznat blíž“. No a tak se ze mně stal přistěhovalec. Nebo taky emigrant. Račte si vybrat.