Reklama
 
Blog | Jirka Staněk

Udatní Poláci a vysraný Češi

Varování! Následující text obsahuje obscéní výrazy, erotické scény a tzv. fekální humor. Vstup jen na vlastní nebezpečí.

Jednoho mýho známýho málem zatkli na záchodcích ve Varšavě. Vydal se tenkrát se svym kámošem Žluťákem na výlet do Pobaltí. Prvni problém se objevil hned když za sebou nechali Hlavní město.

Žluťák posmutněle sledoval krajinu za oknem, ubíhající lány polí a sem tam vyčuhující domek. Snad mu to připomělo, že opouští na několik dlouhých týdnů rodičovskou vilku a v ní svůj útulný pokojík. Hledí na tu krásu kolem, a pak pronese hrobovým hlasem: “Ty vole? Kde já teďka budu honit?“ Můj známý, tichý, vzorně vychovaný hoch, říkejme mu třeba Semír, kterého by ani ve snu nenapadlo sdělovat světu myšlenky tohodle druhu, musel v duchu uznat, že na tom něco je. Expedice byla ohrožena hned v zárodku. Nicméně, chmury byly brzo rozehnány vydatnou porcí řízků a bezstarostná nálada oživena sadou lahváčů, bez kterých správný cestovatel nestrčí nohu do vlaku.

Druhý den, čilí a lační dobrodružství, vystoupili naši hrdinové rovnou do shonu železniční stanice Varšava-Střed. Do odjezdu dalšího spoje zbývalo několik hodin, a tak si krátili dlouhý čas prohlídkou životem kypícího dopravního uzlu. U bezpečnostních schránek narazili na rodačku z Brna, neziskovou organizátorku Karolínu. Pohledná dívka – brýle od Gucciho, apartní kostýmek z Prostějova – táhne kufr na kolečkách a s pláčem na krajíčku se svěřuje krajanům: “Ujel mi vlak kluci, další jede až zítra, vůbec nevim kde dneska budu spát.” Vždy galantní Žluťák pohotově poslouží dobrou radou. Ukáže bradou směrem k hromadě starých novin na kterých se rozvaluje nádražní houmles a pronese: ”Tamhle ten chlapík tě určitě rád veme k sobě.“ A když vidí jak se Karolína otřásla hnusem pohotově dodá: „Třeba bude i kefovačka.” Karolína polkla naprázdno a pak bezeslova a velmi svižným krokem zmizela v davu.

Když se hoši dosyta nasmáli, vydali se hledat místnost s panáčkem. Řízky a piva měly už dost noční bojovky v zažívacích traktech a za každou cenu chtěly na denní světlo. Dobří lidé znalí místních poměrů udali směr do prvního patra. Vyběhli tedy schody a začali klusem koužit po obvodu galerie. Spásná cedulka WC nikde. Hoši opisují jeden okruh, načínají druhý  a stále nic. Naštěstí se v zatáčce objevuje vojenská patrola. Nemuseli toho ani moc říkat, ozbrojencům zcela stačil pohled na zoufalé, kroutící se postavičky. Doprovodili naše hrdiny až před onu místnost.

Žluťák vběhne dovnitř, Semír v těsném závěsu. Zbývá překonat poslední překážku. Futra, za kterými zní rajská hudba splachovadel, jsou zatarasena strážkyní pisoárů. Babice třímá v jedné ruce roli toaletního papíru a druhou ruku natahuje před sebe ve výmluvném gestu. Semír sahá do kapsy a cpe té ženštině šrajtofli: “Tady máte, berte kolik potřebujete, hlavně už nás puste dovnitř.” Stařena zvolna odpočítá patřičný obnos, odmotá z role něco málo papíru a cesta je volná. První vbíhá do místnosti Žluťák. Vybírá dveře vpravo. Bere za kliku, koukne dovnitř, prudce couvne, v poslední chvíli mění směr a mizí za levými dveřmi. Semír nemá čas na analýzu podivného parťákova chování, bere za kliku pravé kóje.

V zápětí se od zdí pisoárů se odráží zoufalý výkřik. Uprostřed místnosti stojí záchodová mísa a v ní se na tzv. “odpočívadle“ tyčí pyramida. Pyramida různých odstínu hnědi je složená z mnoha tektonických vrstev, ty starší dost možná pamatují ještě parní lokomotivy. Kritická situace vyžaduje rychlou reakci, Semír stoupá na mísu, rozkročuje se a v lehkém podřepu vyrábí na hromadě novotou svítící špičku. Zapomíná na dobré vychování a zuřivě kleje. Z vedlejší kadibudky jeho nadávky podbarvuje srdečný smích.

Semír dokončí načaté dílo, leze z mísy a kouká na to nadělení. Hromada je o dobrých pět čísel větší. Mravy velí stavbu zneškodnit a místnost uvést do stavu běžného v zaběhlých záchodokraciích. Ale Semír nedbá na dobré vychování, trpěl už příliš, uražena byla jeho čest i jemnocit. “To víš babo, já tady vysolim krvavý peníze ve zlotě jen proto abych musel provozovat záchodovou akrobacii a teď nakonec budu ještě uklízet sto let starý hovna. Kdepak, to ať si vychutná někdo jinej”. Otočil se na podpatku, zabouchl za sebou dveře, vzal si od babky peněženku, při odchodu slušně pozdravil a měl pocit, že jeho příděl trapasů je pro tenhle den spolehlivě vybrán.

Omyl! Na cestě z toalety nestačil udělat ani pět kroků, když se za ním ozval válečný ryk. Strážkyně pisoáru se vyřítila ze dveří a přímo na místě se slovy nehledanými domáhá kompletní očisty svěřeného zařízení. Semír pochopitelně odmítl. Jediné čeho docílil bylo že babka zvýšila hlas a přeladíla o oktávu výš. Pokusil se ještě jednou oponovat, poukazem na nepoměr mezi zaplacenou částkou a poskytnutým servisem. Odpovědí byla temná kletba ve staropolštině.

No a pak to přišlo. Baba zahlédla rázující vojenskou hlídku. Okamžitě pochopila, že to je jedinečná šance jak obchodní spor uzavřít silou zbraní. Vrhla se k patrole s výkřikem: “Čechuni nasrali zachud!” A bylo hotovo. Semir byl eskortovan zpět do mistnůstky hanby a pod namířenou zbraní přinucen zbořit tu smrdutou, generacemi budovanou stavbu. Přítel Žluťák, po celou dobu schovaný v sousední budce, se – zmožen záchvaty veselí – vypotácel z úkrytu, aby si poslední dějství vychutnal na vlastní oči.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama