Jeho věta “číšníku šampaňské”, kterou buhví proč pravidelně pronášel uprostřed “sóla” (znalci prominou, ale větší uvozovky na tomhle stroji vyrobit nejdou) a výkřik “dědek hraje disko – DiskoDědek!”, kterej s železnou pravidelností následoval, mě budou pronásledovat až do smrti. Tímto se s předstihem omlouvám všem co se budou ochomejtat kolem mý smrtelný postele, protože mám takový nepěkný tušení že jedna z těhle průpovídek splyne z mejch vyprahlejch rtů vteřinu před tím než vypustim duši. Taková je síla a kouzlo zemité Oldovy hudby (sakra, tady by to zase chtělo uvozovky, ale kašlu na to, to bych moh strčit rovnou jedny před první odstavec a druhý za závěrečnou tečku).
Začal sem se rači ukázněně učit milovat Oldu. Nejdřív mi to moc nešlo, kazeta byla nahraná v třicátý sedmý řadě nějakýho malýho sálu, furt tam někdo vykřikoval HREJ! HREJ! HREJ! a dělal NA, NA Nááá Na. A někdo jinej se zase snažil přidat ke zpěvu a nemoh si vzpomenout na text a eště jinej se furt ptal jestli to nahrávaj a jestli nemaj náhodou cigáro a votvírák. Mimochodem to že nemá křičet HREJ! HREJ! Ale HEJ! HEJ! se Semír dozvěděl až když absolvoval třetí koncert a ptal se kámoše Rožiho jestli netuší proč se na něj lidi v kotli pod pódiem vždycky tak votáčej, jestli to není kvůli tomu že tak mimořádně krásně zpívá.
Ale pak začla hrát tahací harmonika, lidi v sále zavyli nadšením, Olda zahlásil do mikrofónu že to je pro všechny který eště nestříhaj metr spustili Vojína XY. Semír zažil pro něj doteď neznámej pocit. Naprostý splynutí se zpěvákem i hudbou. Byl v tranzu, nejen když kazeťofák hrál tu mistrovskou skladbu, ale nevyprchalo to ani následující den a týden. Pouštěl si pásku ráno hned co se probudil a v poledne běžel ze školy bez voběda jen aby moh dřív slyšet svýho novýho boha. Za dva tejdny přišel brácha s tím že sehnal lístky na koncert do amfiteátru v Berouně. A tak sme jeli. Samozřejmě že tou dobou už byly pásky Míši Davida pokrytý tlustou vrstvou prachu a svetr s jelenem vystřídala v šatníku zánovní džíska z tůzu.
Semír s kámošema zažil na koncertě dvě hodiny naprostýho blaha. Jeho novej idol byl prostě úžasnej. A děsně vtipnej a Semír by bejval v tý době přísahal že taky krásnej a moudrej, ale to si nechte pro sebe jo. No nic, fandili nejvíc ze všech, “kompozice”, jak tomu říkal Olda, už znali zpaměti a zpívali je s kapelou.
No a pak to přišlo, Božský Oldřich si tý partičky zmagořenejch školních dětí musel všimnout, seskočil z pódia a mete si to k nám. Já v tý chvíli ztuhnul v předsmrtný křeči, kdyby se votevřely nebesa a na vohnivym oři přicválali čtyři jezdci z apokalypsy nemohlo by to na mě udělat větší dojem. Došel až k nám a natáh ruku. Stál sem na kraji, spadla mi čelist a vejrám na něj. Minutu, dvě, zemegula se zadrhla v ložiskách a vodložila rotaci na příhodnější chvíli. Pak umělec ztratil trpělivost, šťouchnul mě do prsou a povídá: “co je mu? von je nějakej retardovanej?”